Počátkem měsíce května se skupina členů a kamarádů oddílu našeho lyžařského
vydala na sever, přesněji do Norska. Po oznámení této cesty si laická veřejnost
myslela, že jedeme na ryby, avšak my jeli na běžky... což teda dost velký rozdíl
jest.
Letadlem z Prahy do Osla jsme letěli, pak dvě Toyoty si zapůjčili, abychom všichni - Martička, Jirka, Tomáš, já a Honza - Martinův kamarád z Prahy - do obce Sjusjoen (čti Šůšn) dorazili. Martin pocítil potřebu si nechat upravit srdíčko své jediné, a tak s námi bohužel cestovat nemohl. Naštěstí se operativní zásah podařil a Martin už je zase fit! Byli jsme s ním ve spojení, vše pro nás perfektně zařídil a zorganizoval.
Ubytovali jsme se v krásném apartmánovém domě a vyrazili na obhlídku okolí tohoto
městečka. A světe div se, ležel tam všude sníh, cca metr sněhu!
První den jsme se vydali hledat stopy lyžařské a stadionek také lyžařský. Obé se nám najít podařilo. Mazání až tak složité nebylo (tedy pro nás znalce), takže kombinace stříbra s červeným se do sluncem ohřívaných a krásně vyfrézovaných stop velmi hodila. Honza pocítil potřebu využít lyží skejtových, Jirka zase nanogripových a Martička měla tuleně, tedy na lyžích. No a tak NORMÁLNÍMI lyžaři na uvedené kombinaci vosků, jsme jen Tomáš a já zůstali. A ano, slunce nám po celý pobyt denně svítilo, teplo - cca 15 °C bylo a bezvětří navíc ku tomu všemu po celou dobu vskutku bylo.
Každý den jsme najeli plus/mínus 20 kilometrů, což možná málo by se laikovi
zdálo, ale v mokrém sněhu a v tom vedru... fakt dost to bylo. A také jsme se
opálili, po lyžbě si nakoupili v místním supermarketu a také šopingovali ve
sportobchodu - Sportu1 (to tedy né denně) a na večeři jsme odjížděli jednou
velkou Toyotou do cca 20 km vzdáleného Lillehammeru.
Marně jsme v tamních restauracích, které jsme navštívili, hledali specialitu místní nějakou, jako echt místní, norskou, tradiční, známou... všude jen fiš end čips a hamburgry... Což nás teda všechny dost nemile překvapilo.
Navečer jsme navštívili místa, kde se v roce 1994 konaly zimní olympijské hry
- přesněji to byly skokanské můstky a stadion pro klasické lyžování.
Po návratu do apartmánu jsme večery trávili debatováním a plánováním dalšího dne, moudrými debatami o životě, lyžování a podobných ušlechtilých tématech.
Krapítek nepříjemnou skutečností bylo, že na těch stovkách (a to fakt nekecám)
nádherně upravených tratích, nebyl ani jeden bufítek, stánek, hospoda či něco,
kde by se třeba dala koupit limča, čaj, kafe či nějaký pišingr. A tak jsme si
vše po celé dny na zádech v baťůžcích poctivě vozili. A protože těch lyžařských
stop a tratí tam mají fakt hafo, tak ani příliš lidí-lyžníků jsme nepotkávali.
I když občas fešná spoře oděná děvčata kol nás rychle prosvištěla, marná snaha
naše byla chytnout se za nimi a ujíždět s nimi... v rámci džendrové vyváženosti
nutno uvést, že teda i pár mladých noráků nás míjelo. Některé, odhadem stoleté
lyžaře, jsme však i my předjížděli, z čehož plyne, že fyzicky jsme na tom všichni
fakt skvěle byli. Zajímavostí bylo, že téměř všichni v uších měli nějaká sluchátka,
nebo možná naslouchátka... což se mi rozlišit nepodařilo.
Dny rychle utekly, a tak v neděli dopoledne jsme vše do Toyot naskládali a do
Osla vyrazili. Vydali jsme se na Hollmenkollen, který se tyčí nad Oslem (jako
městem, myšleno, proto velké O). Nádherný a véééliký skokanský můstek a muzeum
lyžování uprostřed něj jsme navštívili, na skokanskou věž vyjeli, Jirka ji pak
na laně dokonce v závěsu slanil... No a po obědě už směr letiště jsme museli,
pak letěli, přistáli, do aut nasedli a do domovů se vydali.
Asi jsem v životě hezčí lyžovačku nezažil... a všem mohu toto doporučit.
Velmi povedená akce to byla, což přiložená fota dokreslují. Martinovi ještě jednou velký dík a Honzovi také, protože ten nás, seniory v těch moderních technologiích se neorientující, skvěle všude navigoval a dovedl.
Olda zpět
