A opět přišel konec prázdnin, a tak náš oddíl lyžařský, vyrazil soustředit svaly
i duše své (dále se o jedné chybějící duši dočtete) na soustředění, které uvedené
prověřit a vytunit mělo.
Ubytování jsme měli zajištěno ve velmi, opakuji velmi a ještě jednou opakuji ve velmi
svérázném penzionu U Melišů, v jinak malebné vísce Týnec se nazývající. Celé to stavení
v sobě ukrývalo mnoho opravdových bizarností, a tak toto bylo nazváno "balkánem".
No a když nám, opět velmi originální, majitel začal vysvětlovat, že jestli bychom
si raději snídaně a večeře nechtěli chystat sami, nezbývalo nám nic jiného než na to
přistoupit. Jídlo nám první den nabízené, nemělo parametry pro vrcholové sportovce...
vyjma jejich ceny.
V neděli jsme vyrazili za hranice, nikoliv všedních dnů, ale na Slovensko. Cílem
v onom horkém letním dni byla pískovna v obci Adamov, kterážto se kupodivu nenacházela
u Brna. Koupání bylo osvěžující a příjemné a sluníčko pálivé. Oběd jsme si dopřáli
v obci Zákopčany v reštyke Luna. Velmi chutná a kvalitní kuchyně, pivo Corgoň rovněž
chutné bylo. Cestou jsme se zastavili u kostelíka svaté Margarity, která dostala
své jméno před několika sty lety podle stejnojmenné pizzy... a nebo tomu možná
i naopak bylo. Před návratem do penzionu jsme stihli osvěžit těla svá v další
pískovně, tentokráte již na území republiky české, nedaleko od Týnce. Voda opět
příjemná a čistá byla, dokonce jednoho z nás ku klikům přiměla. Asi zvyk z Mírova,
či co já vím... Po návratu na penzion jsme se setkali se zbytkem naší skupiny, která
následně potvrdila svéráznost ubytovatele i ubytování. Pro sportovní fanóšky uvádím,
že ten den jsme najeli pěkných cca 47 km.
V pondělí, již v plné 12členné sestavě a po snídani, o které raději nebudu hovořit,
již celá skupina naše, po cyklisticku nazvaná pelotonem, k další etapě vyrazila.
Cestou jsme navštívili milou restauraci u přístavu u řeky Moravy, kde obsluhovali
brigádníci a senioři, ku kterým bylo třeba býti trpělivými a shovívavými, jak k tomu
reklamní poutač vyzýval. Pro úspěch veliký byl oběd opět v Luně a opět nezklamal.
Při zpáteční cestě jsme dojeli až do Lanžhota do půvabného pohostinství Na Šlajsi.
Zpáteční cesta lesy lužními až k penzionu v poho již byla a celkem etapa naše cca 58 km
měřila. Večer přišel déšť a později i nápad, sledovat skvělý brněnský seriál Vegani
a Jelita, hned dva díly za sebou, v pokojíku průchozím, Mildově a Kateřiny. Seriál
je určen pouze pro dospěláky, a tak děti jinde a jinak večer trávily...
Úterní ráno a déšť, předvídaný a následně i skutečný, přiměl sportovce výjimečně bicykly své odložiti a vozidly do Hodonína se vypraviti. Zde proběhl nákup surovin na snídaně a večeře, nákup slušivých doplňků z textilu a oběd skvělý ve svérázné restauraci se samopaly. Ale oběd super byl a nikoho nezarmoutil. Večer nepršelo, další dva díly seroše se sledovalo a také se diskutovalo, kam další den se vydáme.
Středa krapet chladnější byla, ale sportovci otužilí a zimě zvyklí, kvalitním oblečením
vybavení směr státní hranice hned států tří vyrazila. Krátce po startu etapy Petřík
přišel o mlíko (viz fotografie smutného Petřika nad rozlitým mlékem) a protože duši
v kole nemaje (hle zmínka o ní ve větě mé první), tak na ráfku kolo jeho zadní se
ocitlo. Tým mechaniků však hbitě během několika nemálo minut duši do pláště vložilo,
přes drobné technické problémy duši nafókalo a dále se pak pokračovat smělo. Obídek
jsme měli v Lanžhotě Na Šlajsi – skvělý, velký a moc dobrý, že nasednutí na kola
bylo pak trošku složitější. Ale ten cíl, ten většinu nás lákal... a nezklamal. Skupina
naše část cesty absolvovala po ochranném valu, který železniční násep připomínal,
až k cíli svému dorazila. Zde poutavé dokumentární fotografie soutoku Moravy a Dyje
i Hraničního kamene z roku 1755 pořídila a zpět do Lanžhota na dobrůtku a vitamín
P 12 – PU dorazila. Zpáteční cesta na penzion již v klidu a pohodě byla, v Týnci
u potoka Kyjovka jsme fotili nutrie, prý snad americké, které se tam v nemalém počtu
vedle kačen českých vyskytovaly. Tachometry nám pak krásných cca 56 km ukázaly.
Večer opět tradiční – nejdříve posezení pod markýzou aku vrtačkou ovládanou a pak
seriál a děti karty a hry. Během nočního posezení jsme hlavy své ku nebi zaklonili
a viděli úkaz běžně nevídaný. Viděli jsme totiž letku Elonových satelitů, které
umožní používání toho internetu – Starlink nazvaného – brzy prý snad úplně všude.
Na čtvrteční – královskou etapu – stratégové a plánovači naplánovali cíl v Lednicko-valtickém
areálu. Počasí už fajné bylo, a tak cesta nám krásně ubíhala, kolem nádherného lesního
zámečku Pohansko až do Břeclavi do krásné zrekonstruované nádražní restaurace na oběd
klasický a chutný. Až na menší kolínkové padedé jedné účastnice vše v klidu bylo a
následně se k cíli vyrazilo. Fotografie skupiny u Janova hradu, Valtického zámku
jsou důkazem, že cíle bylo dosaženo. Zpáteční cesta sice dlouhá a rovinatá už se
tak nějak v poklidu zvládla a tachometry, resp. apka Strava, nám neuvěřitelných
cca 70 km ukázaly. Večer se opět etapa hodnotila a debatovalo se mj. kam se v pátek
vypravíme.
Páteční etapa nás vedla přes historické vykopávky v Mikulčicích až do Hodonína,
kde obídek byl. Dále jsme se vydali hledat Pedra, přesněji továrnu na výrobu cukrovinek
Pedro. Tu jsme v Rohatci objevili, v prodejně podnikové sladkosti nakoupili a pak
v malebném stánku u řeky se osvěžili. Na zpáteční cestě jsme opět již známé slovenské
Kopčany navštívili a osvěžení toho dne tak dokončili. Děti a ženy se pak samy na zpáteční
cestu vydali. Muži ještě jednoho Corgoně do sebe vpravili a pak krapet svižněji
na penzion se vydali, tmy se obávajíce. Etapa celá tak měřila krásných cca 56 km.
Večer jsme kola svá umyli, věci k odjezdu si předchystali a debatu věcnou a moudrou
pak opět společně vedli. Padla zmínka o přípravě listopadového závodu na Útěchově,
výbor by měl svolat brigády a začít vše řešit a organizovat... zavčasu a sám, tentokrát
opravdu bez "vedení" ř. č. Konstatováno pak také bylo, že příští "dětské soustředění"
se začne připravovat dříve a snad i lépěji. Několik typů a zkušeností jsme nadhodily
a ženy naše šikovné se tohoto úkolu ihned chopily. Penzion U Melišů, aneb balkán
a bizár, již nikdo z nás nechce opakovat.
Sobotní ráno po snídani, se kola do aut a na auta upevnily, věci do vozidel naskládány byly a skupinka naše se vzájemně, téměř se slzou v oku, rozloučila. Všichni pak v pořádku do domovů dorazili, což důležité velmi bylo.
Olda zpět
