Nevím, zda-li osud, náhoda, postavení hvězd na obloze, vyšší či nižší moc to
způsobily, že pošesté se nás do penzionu Lada, za Ladou, Břeťou a Matoušem,
šest vypravilo. Jmenovitě jsme to byli Káťa, Saša, Jirka, Milda, Petřík a já.
Ano, dokonce i kejtař Milda, který nás loni vyměnil za Jadran a kejta svého,
letos s námi jel.
Po příjezdu celé naší šestice, po odložení bagáží do pokojíků nádherných,
čistých a voňavých, jsme se sešli na kus řeči, vzpomínání a plánování a také
piva pití a večeření.
Čtvrteční etapa nás zprvu opět zavedla k rybníku Suchý, jenž je některými zdroji
nazýván jako rybník Sušský. Což je nám docela šumák, hlavně že víme, kde je a
že se v něm koupat dá... tedy pokud teplota vzduchu není zrovna 18 stupňů, jako
ve čtvrtek plus/mínus byla. A tak koupání nebylo a po pořízení fotek pár se
vyrazilo. Kam? No přeci do Kořence, na obídek. Cestou tam se nám krapet zhoršilo
počasí, navíc jsme i krapet zabloudili a cestu jsme si krapet prodloužili. A jak
praví klasik, cesta byla delší, o to však horší. Což pravdou bylo. Jakmile jsme
uviděli tu nepěkně uměle upravenou „krajinu“, na které stál golfvozík a pár
trapných golfistů se svými vozíky s pytlíky různých hokejek (= bag a hole),
těšili jsme se, že nejkratší cestou to švihneme do restaurace. Jenže... asi to
byl nějaký vedoucí, či golfmistr, který nás upozornil, že ta naše kola by mohla
terén poškodit (zřejmě na rozdíl od jejich vozíků a golfvozíku). A tak jsme
museli sesednout z kol a v tretrách s kufry na podrážkách jsme kousek pěšky
popošli, aniž bychom pažit poškodili. Ha Ha Ha.
Občerstvení skvělé a obsluha velmi sympatickou, pohotovou a zábavnou slečnou nám
dala zapomenout na toho namistrovaného golfchytrolína. Prohodili jsme se slečnou
několik zábavných a lehce kárajících, avšak dobře myšlených, vět a po kávičce jsme
vyrazili zpět. Netřeba zdůrazňovat, kdo z nás měl onu potřebu se slečnou
laškovat...
Cestou jsme se ještě zastavili u samoobslužného výčepu v obci Malé Hradisko, kde
jsme zvoláním do zahradní hadice, přivolali obsluhu k výměně sudu s limonádou,
která v původním sudu už jaxi nebyla. Pro trenéry a šťouraly musím uvést ujetou
vzdálenost, která činila krásných 41,36 km s převýšením 644 metrů.
Na penzionu nás čekala skvělá večeře a naše oblíbená kratochvíle s hrou Activity.
Spravedlivé rozdělení družstev na muže a ženy se ukázalo býti volbou né úplně
šťastnou. Navíc když družstvo žen bylo výrazně posíleno všeznalou a všeumějící
paní domácí Ladou, my muži jsme byli bez šance.
Pátek nás zavedl do Moravského krasu. Cestou jsme viděli i živé jeleně... teda
oni v oboře a za plotem byli, ale fakt úplně živí byli. Čestně. Obědovali jsme
v další tradiční restauraci ve Sloupě (což je název obce, né nějaký, třebas
žulový sloup s malým s), která se léta jako Hotel Broušek zove. To pivo, co tam
točí, se fakt nedalo polknout. To byla zřejmě jediná malá chybička, na kterou
opět jedním z nás, obsluha upozorněna byla. Pohotová a sympatická slečna však
hbitě a věcně odpověděla, že si pan majitel nepřeje, aby tam lidé chodili na
pivo... což, dle nás, určitě nehrozí. Zpáteční cesta nás vedla malebnou krajinou
Moravského krasu, kde mj. na říčce Punkvě dokonce po naší Kateřině lodičku
pojmenovali. Asi tam pravidelně na výlety jezdí a všichni ji tam dobře znají...
Dále jsme pak, dokonce přes hluboké brody, pokračovali k dalšímu osvědčenému
a oblíbenému stanovišti – kempu Baldovec. Kávičky byly, píví byly a foto
reprezentační pořízeno rovněž bylo. Při odjezdu jsme se s milou Ladou a Matoušem
potkali, pár moudrých slov prohodili a k jejímu penzionu jsme se následně vydali.
No a protože jsem si ráno zapomněl zapnout aplikaci Strava, odhadovaná, nebo
možná někým upřesněná, ujetá vzdálenost, činila nějakých cca 49 až 51 km a
cca 500 až 550 metrů výškových.
Káťa s Mildou potřebovali saunit a tak šli. My ostaní jsme relaxovali a třeba
si četli a na véču se těšili. Večerní Activity, Břeťův zpěv a hra na ukulele,
mužské družstvo výrazně posílené malým a šikovným Matouškem, tuším i výhru
zaznamenalo. A taky vzpomínkový rumík Petřík nám naléval, Fifinka se do mne
v noci z ničeho nic vášnivě zamilovala a lásku vášnivou ku mne všem přítomným
ukázala a tvář mou důkladně oblízala. Při odchodu jsem se ještě navlékl
do nového modelu dresu Startu Brno a pro porovnání jsem zapózoval i v dresu
retro, aneb původním. Vše jen pro pobavení všech kamarádů.
Sobotní výšlap směřoval k Plumlovu, přehradě, nějakému tamějšímu fesťáku,
labutím s labuťaty. Nebezpečný sjezd vojenským prostorem a krásným žlebem naši
skupinu nerozdělil. Ostřelovači nikoho z nás netrefili. Oběd byl naplánován
v prostějovské restauraci, kde jsme již jednou byli a která se jmenuje – a na
to si nikdo z nás nevzpomněl – a tak bylo krapet komplikovanější k ní trefit.
Geniální stratég, metrolog a trasér Milda, však po chvíli cestu našel a podnik
jménem Koliba & Pivovar U Tří králů přivítal naši šestici. Zpáteční cestu jsme
zpestřili další tradiční zastávkou v obci Vícov, kde svalům byl dopřán odpočinek
a žaludkům vitamín B doplněn byl. Závěrečné stoupání Repešským žlebem bylo opět
v režii Káti, která opět jednou ročně cyklodres Bianchi oblékla a následně
stoupání k penzionu, za mohutného povzbuzování Petříka a Mildy a schváceného
trenéra (= mně), vyhrála. Dokonce se ani, na rozdíl od nás všech, nezpotila
a pusu k dýchání ani neotevřela. Zřejmě se ukázala její náročná příprava
na golfových hřištích, kdy ve vedru 35 st. C celých 5 hodin míčky odpaluje
a pak ten golfbag na kolečkách táhne! Sobotní etapa měřila opravdu přesně
48,58 km a nastoupali jsme krásných 577 metrů... jak píše Strava má.
Večer se nesl v klidném a povídavém duchu již, bez nějakých estrád a her...
tedy myslím si, páč si tento večer příliš již nevybavuji.
Nedělní a nutno zdůraznit, že velmi chladná etapa (14 stupňů Celsiových a vítr
severní a hoooodně studený) nás zavedla do obce Žďárná do další známé reštyky
(ako by hovorili bratia zo Slovenska) Miláček. Káva nebyla dobrá,
nápoje – limonády a vitamínový B nápoj příliš studené byly a ta kosa, fakt byla.
Zpáteční cesta kolem jelení obory a pionýrského (tedy asi již skautského) tábora,
trochu hřejivého sluníčka přinesla a celá tato dopolední etapa měřila 28,96 km
a výškových 386 m. Mistr slova a někdy i celých vět (= já), měl cestou, krajinou
nádhernou, krátkou chvilku básnickou: "Na sluníčku, v závětříčku, za chviličku
na čelíčku potu kapičku MÁŠ" No a po dojezdu na penzion, následovalo řádné
a pečlivé kolmytí, naskládání všeho do aut a obídek, jak jinak než pstruh
na grilu a ovocné knedlíky, dojemné loučení a cesta do domovů.
Tak takto jsme se letos měli a příští rok nás čeká šťastná sedmička. Já se těším již dnes. Skol.
Olda zpět
