Soustředění na kolech - Lukov u Znojma

Do nového místa jsme se letos vypravili, abychom si mimo jiné ověřili, že u nás na Moravě pohostinnější, milejší a vstřícnější lidé jsme. Jenže není Morava jako Morava. Je například s podivem, proč majitel penzionu nemá chuť si vydělat více a výčep zavře již v 21 hodin, kdy všichni dospělí, osprchovaní a celkem dobře a hodně najezení sportovci žízeň mají... a pivo není. Co dodat?
Poučili jsme se a zavzpomínali na naši kamarádku Ladu a Břeťu, kteří svůj penzion vedou "krapet" jinak .

Sobotní večer, v den příjezdu, byl tradičně věnován sdělováním novinek o letních aktivitách dětí i dospělých a drobnému plánování dnů příštích.

Na první výšlap – bystří se dovtípí, že to bylo v neděli – jsme se vypravili až na samotnou hranici s Rakouskem a ti odvážnější dokonce i kousek za ni, ke krásnému malinkatému (oficiálně nejmenšímu) rakouskému městečku Hardegg ležícímu v nádherném údolí řeky Thaya, kterou my Dyjí nazýváme. O kousek dále jsme pak viděli ukázku, jak za dob totality soudruzi ve zbrani střežili státní hranici – ocelové ploty s ostnatým drátem, strážní věží... to vše bylo k vidění ve vesničce Čížov. K vidění tu pak byl i oběd, celkem dobrý, nebýt hostů se psy, kteří zde tak nějak volně, nekontrolovaně, neodklizeně odkládali exkrementy své... tedy ti psi (snad jen).
Cesta další nás zavedla do vesničky Lesná, která překvapivě nemá vůbec nic společného se sídlištěm Lesná, odkud někteří z nás jsme . Pravdou je, že v brněnské Lesné nemáme větrný mlýn a ani Camping muzeum motocyklů... tedy vlastně i aut. Zde proběhla kávička, zmrzlinka a dobrůtky jiné a také focení té staré krásy aut a motorek. Po příjezdu na penzion jsme se někteří osvěžili v bazénku s lehce slanou vodou a večer se tak trošku pinec hrál – hlavně ta naše děcka. Dospělí opět diskutovali a tu i tam něco decentně a po slušňácku popili... a také Mildu přivítali, který až z Brna a až navečer teprve za námi dorazil. Počet km, profil trati a celý okruh nám ukazuje Strava, což překvapivě není jídlo.

Pondělní cykloputování nás zavedlo ke státnímu hradu Nový Hrádek, který však byl k nemilému překvapení našeho poměrně četného pelotonu, v ten den uzavřen. Nu což, či jinou nadávku jsme všichni polohlasně i hlasně vyslovili, kola svá otočili a na cestu dále se vydali směrem ku jinému pěknému místu zvanému Železné schody a pak cestou k vinicím Šobes jsme se párkrát zastavili, panoramatama jsme se pokochali a krátce v onom vinařství jsme si odpočinuli a víno z místních vinic ochutnali. Řeku Dyji jsme překonali po lanovém a trošku houpavém mostě zvaném Šobeská lávka, na kterém byl zákaz houpání a maximálně 6 osob na něj mohlo. Zasloužený a chutný oběd jsme měli v restauraci U třech jasanů v Novém Šaldorfu. Dále pak jsme navštívili Znojmo, trošku jsme tam nahoru a dolů se projeli a pak zpět směr Lukov jsme jeli a jeli. Něco okolo 42 km jsme urazili, ale přesné údaje a profil etapy nám sdělí opět Strava.

Úterní, poměrně chladná etapa nás vedla kolem Mašovického lomu, o kterém bude ještě zmínka později, opět směrem k městu Znojmo, které jsme neviděli dvojmo... V restauraci kousek od Znojemského hradu jsme poobědvali, déšť a zimu přečkali a pak již krapet kratší cestou zpět se vydali. Plánovaná zastávka na kávičku a zmrzlinu se nekonala, protože "vyhlášené" kavárny ve vesnicích, kterými jsme projížděli, tam vůbec neexistovaly, a nebo místní hospody byly zavřeny. Na penzion ve večerních hodinách dorazil poslední člen našeho pelotonu – Domča. Po večeři jsme šli na pěší vycházku po městysi Lukov, pozdravili jsme se s rodinkou Martina, kteří bydleli na druhé straně obce, tudíž v penzionu jiném...
Někteří z nás, tuším, že jsem to byl já spolu s Mildou, Petrem, Pavlem a Káťou, jsme v nedaleké hospodě Stodola 2 kozlíky vysosli a pak se do penzionu navrátili, děti shromážděné na jednom pokoji jsme si vyzvedli a do postelí se odebrali.

Ve středu se krapet oteplilo, ráno proběhlo společné foto před "naším" penzionem a pak již hurá směr Vranovská přehrada. Počasí umožnilo našemu otužilcovi Mildovi krátký ponor i s jeho oblíbenou taškařicí zvanou pivobely. Pod Vranovským hradem jsme se řádně posilnili, abychom se na zpáteční cestu vypravili. Zpočátku cesta vedla podél Dyje a pak začala stoupat a stoupat a stoupat, což ukazuje opět aplikace Strava. Po příjezdu na penzion se ženy a děti odebrali do komnat svých a mužská část – Pavel, Milda, Petr, Tobi a já jsme vyrazili ponořit těla svá do Mašovického lomu. A protože jsme se chtěli včas vrátit na večeři, jeli jsme fakt dost rychle tam a potom i zpět. Koupání bylo velmi osvěžující, ve vodě teplé a čisté a v jednu chvíli jsme měli možnost shlédnout i lomskou pannu, i když pannou ona seniorka zřejmě již mnoho desítek let nebyla. Nikterak jsme to však neprověřovali, a tak berte tuto informaci jako nesměroplatnou.
Zpáteční cestu jsme si prodloužili a jízdou v prachu okořenili... někdo totiž dostal nápad, že nepojedeme po silnici, ale po loukách... což se později ukázalo jako nápad né moc dobrý. Ale, večeři jsme stihli, takže jsme moc pozdě nepřijeli.

Na čtvrteční den nám Zákopčaník Milda předpověděl hodně deště, a tak jsme kola nechali doma a auty vyrazili nejdříve směr outletové obchody na Hatích a pak na oběd do Znojma, do vietnamské restaurace, kterou navrhla nejmladší členka našeho pelotonu. Po obědě jsme se procházkou vydali do centra města, dali si kávičku, zákusky, zmrzlinu, schovaní jsme přečkali docela intenzivní déšť no a pak jsme se zmoklým městem vrátili k autům a pak hurá zpět na naše penziony.
Po večeři přišly – poprvé a naposledy – na řadu vám již mnoho let dobře známé a vámi všemi tolik oblíbené Activity. Než jsme však začali tuto hru soustředěně a náruživě hráti, proběhl slavnostní okamžik, při kterém byl vyhlášen nejzdatnější cyklista-lyžař-sportovec našeho soustředění. Početná skupina odborníků zvolila kupodivu né mne, jak asi všichni, dokonce i já, čekali, ale naši nejmladší účastnici – Barču. A ono opravdu, toto mladé, malé a sympatické děvče na kole malém statečně a bez odmlouvání denně s námi šlapalo a šlapalo i kopce velké a pak ještě spolu s ostatními našimi dětmi každý večer řádilo, v bazénu se koupalo, pinec hrálo, schovku hrálo... no prostě její vítězství v naší anketě bylo naprosto zasloužené . Po vyhlášení výsledku jsme my, dospělí zvládli tuším dvě kola activní hry. A jako vždy, sranda, obrázky, herecké výkony, výprsky vody smíchu... všeho jsme si užili a dobře jsme se bavili.

Páteční ráno bylo krátké, po snídani jsme se sbalili, kola naložili a ani ruce po skládání kol do nosičů jsme si v penzionu omýt nestihli, páč ten nám již byl přesně po 10. h. uzavřen. Nu což, tuším, že sem již vícekrát nepojedeme, i když krajina, panoramata, lom a vše ostatní tolik pěkné bylo. Ale nejpěknější bylo to, že jsme se zase všichni sešli, zasportovali si, pobavili se a užili si srandy. Doufám a přeji si, aby nás i příští rok bylo minimálně 17 jako letos.

Související odkazy:

• fotografie v naší galerii