Stojím v předklonu na pěšině pokryté spadaným listím, rukama se opírám o kolena a snažím se chytit dech. V nohou cítím slabost, už nedám ani krok. Přemýšlím, kde jsem udělal chybu. A přitom to vše až dosud běželo vlastně podle mých představ...
Posledních snad pětadvacet let chodím, rok co rok první sobotu v listopadu, při přespolním běhu Útěchovskými lesy, na kontrolu K9. Je to stanoviště daleko v lesích,
lišky tu dávají dobrou noc a běží tu jen kategorie starších dorostenců, žen a mužů. Jelikož je kontrola přibližně na čtvrtém kilometru, mívají zde závodníci,
s ohledem na předchozí část trati, často již devastovaný výraz ve tvářích, čišící touhou po co nejrychlejším ukončení jejich utrpení.
Mým úkolem je nejen zapsat jejich startovní čísla, ale současně ty nejztrhanější povzbudit slovy o tom, že do cíle je již jen kousek a vlastně ani žádný kopec,
jen pohodová rovina. V danou chvíli jde o milosrdnou lež, která mnohdy jedince trati neznalé přinutí k vydání dalších sil,
při cestě úvozem od mé K9 k dalšímu kopci nad pasekou na K10 tolik potřebných.
Přestože kontrolu na K9 považuji za činnost velmi záslužnou, letos jsem se rozhodl tuto rutinu změnit. Již několik let si chodím pravidelně zaběhat se svou paní a tak jsem nabyl dojmu, že zvládnu-li pár kilometrů lehkým klusem u nás za domem, nic mi nebrání zkusit zaběhnout v Útěchově „pouhou“ sedmičku, byť na čas.
Vědom si situace, kdy ohlášený start předsedy pořádajícího oddílu, by vyvolal pro mne nežádoucí pozornost pořadatelů, do závodu jsem se registroval na jméno svého švagra. Je stejně starý jako já, takže kategorie „muži nad 50 let“ byla dodržena. Na K9 jsem zavedl manželku s dcerou a sám se vrátil do místa startu. Tu jsem prohodil pár slov s některým z ostatních pořadatelů, tu jsem se trošku proběhl bokem lesem, abych se rozcvičil, a když nás začali svolávat, poslední minuty před startem jsem trávil rozhovorem s jedním z nic netušících startérů. Ve chvíli, kdy pak musel obrátit svou pozornost jinam, bleskově jsem se za dodávkou svlékl do běžeckého dresu s již předem instalovaným startovním číslem a zamíchal se na konec startovního hloučku. Je pravda, že někteří z ostatních závodníků ve startovním poli na mne, s ohledem na mou postavu, hleděli s určitým despektem či zvědavostí, nicméně podařilo se mi v celku bez většího rozruchu odstartovat.
Hned na úvod závodu jsem rozvážně zaujal pozici na konci startovního pole s vědomím, že vzápětí bude následovat dvojité prudké klesání, které není nic pro má kolena, léty týraná nejrůznějšími fotbaly a fotbálky, a startovní pole tak nechám vyblbnout. Počítal jsem s tím, že následně svou formu prodám až v kopcích, které nás čekají. Dlužno dodat, že ty „kopce, co nás čekají“ jsem si pamatoval z vlastních dorosteneckých let, kdy jsem tu běžel naposled. Vzápětí jsem se také přesvědčil, že část mé úvahy, kopců se týkající, byla správná. „Kopce“ zde byly a od dob mého mládí se nikam neodešly. Bohužel. Hned první krátké stoupání na „Padák“ mě vyškolilo, že běžet i jen pár metrů kopcem po drnech a klouzajícím blátě je něco jiného, než klusat třeba kilák do kopce na upravené cyklostezce za domem. A jen jsem se vyškrábal nahoru a seběhl s vypětím sil druhou stranou dolů, přišlo asi sedm schodů, vytesaných do bláta. Nejen, že je nešlo vyběhnout, ale po jejich překonání bylo zcela zřejmé, že se už ani nerozběhnu. Zkoušel jsem kousek popojít a pak jsem se zastavil, abych přežil...
... kolem je ticho, slyším jen vlastní zrychlený dech. Nikde ani človíčka, ke kontrole na K6 je to ještě pěkný kus do kopce. Koukám na vlastní tenisky a přesvědčuji se, že to přece nemůžu vzdát. Někde v dálce na K9 stojí má žena s dcerou a čekají, že aspoň tam doběhnu, nebo dojdu, nebo se doplazím. Cítím, jak se mi nepatrně zklidňuje tep. Na běh to zatím není, zkusím aspoň popojít...
Autor nakonec na trati nezemřel. Sedmičku za vydatné podpory všech pořadatelů „doběhl“, jen o půlhodiny později, než vítězný závodník v jeho kategorii. A jelikož se dva z pěti závodníků v této kategorii nedostavili vůbec na start, nakonec obdržel i diplom za třetí místo. O tom se mu opravdu ani jako dítěti nikdy nesnilo.
Petr Kučerák zpět
