Letní dospělácké soustředění na kolech – Vápenky

Jarní tréninková halová příprava se přehoupla do běžecké venkovní a ta doběhla až do půli července, kdy jsme opět vyrazili soustředit se na kolech. Sedm statečných a odhodlaných a trénovaných (až na výjimku) sportovců tentokrát zamířila až ku slovenským hranicím, do malebné vísky na úpatí Bílých Karpat, kterou kdoví proč někdo, někdy nazval Vápenky. Ubytovali jsme se v penzionu U Černého potoka, jehož název zřejmě vznikl dle nějaké poblíž tekoucí bystřiny.

Po vyřízení ubytovacích a vstupních formalit jsme se sešli na společné večeři, kde nám milá paní majitelka, kterážto jen o čárku nad písmenkem "a" v příjmení svém se odlišuje od příjmení jednoho z našich účastníků (kdyby tam ta čárka nebyla, zřejmě by byli rodina), sdělila, že nedostala zálohu od jednoho z nás. Po krátkém a téměř detektivním pátrání se přišlo na to, že jsme zaplatili úplně všichni a ten, co platil mezi prvními, pouze jednu nulku ve variabilním symbolku napsat opomněl. Všichni se mi pak dlouho a často a opakovaně za toto smáli. Ustál jsem to a nerozplakal se, ani jednou. První večer jsme na tabletu sledovali Tour de France (pak totéž probíhalo každý večer), popíjeli jsme domácí i koupené nápoje, pojídali nedomácí pochutiny a pohlédli na dno konzervy se zavařenými hruškami a rovněž láhve, ve které nápoj z téhož ovoce destilovaný se nacházel. Ve veselé náladě jsme se odebrali do skromných pokojíčků podkrovních.

Čtvrteční ráno bylo deštivé, i dopoledne celé deštivé bylo a až někdy kolem 14. hod. se lehce vyčasilo a výjevy ukázaly, že by snad pršet již nemělo. A této nenadálé situace využili čtyři zdatní muži a na kola svá usedli a vyjeli vstříc poznávání krajiny okolní. Milda a ženy zůstali na bázi a rozhodli se pouze pro romantickou procházku po okolí penzionu. No a my krátce po silnici, která se jmenuje U Lihovarny, kolem potoka Veličky přes Novou Lhotu, Filipov, Javorník až do Velké nad Veličkou jsme dojeli. Zde jsme vitamínový nápoj požili a zpět se vydali, tentokrát již po silnici, zato však kolem Suchovských mlýnů, Zámečníkových mlýnů, Hryzláckých mlýnů až zpět k penzionu. Strava na to ukázala 25,03 km a 331 metrů výškových. Večer jsme si vyslechli příběhy pěší skupiny a pak opět tablet a TdF a povídání a občerstvování, a dokonce i karty někteří – tuším – hráli.

Pátek zprvu opět deštivým byl a až kolem cca 11 hodiny se počasí mírně umoudřilo, a tak jsme všichni na kola svá usedli a ku vrcholu, který Wikipedia popisuje takto: Velká Javořina (v místním nářečí Velká Javorina, slovensky Veľká Javorina) je hora v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí. Se svými 970 m n. m. je nejvyšší horou tohoto pohoří a nejvyšším bodem okresu Uherské Hradiště. Vrcholem hory prochází hranice České republiky se Slovenskem, nachází se zde také televizní a rádiový vysílač.

Jak se bystřejší čtenáři dovtípili, po rovině jsme rozhodněpádně nejeli, a přesto jsme všichni vrcholu dosáhli. Páč cesta byla příjemná a vlahá, většinou asfaltová, pod mohutnými stromy ukrytá. Kousek od vysílače, za hranicemi, se nachází Holubyho chata, kde skupina naše oběd, kávičku, zákusek i nápoj si dala, než na cestu zpáteční se vydala. Počasí se vyjasnilo, sluníčko již zvesela z kopce nám svítilo, a to se pak krásně jelo. Kousek před penzionem jsme se zastavili v "cukrárně", jak malý dřevěný stánek naše včerejší pěší skupina nazvala, a nějaké nápoje jsme do těl svých doplnili. Po dojetí na penzion Strava ukázala 43,34 km a úctyhodných 925 výškových metrů. Večer se nesl v duchu večerů předchozích, aneb tablet s TdF, nápoje a pochutiny… karty, myslím, již nebyli.

Sobotní slunečné ráno vyzývalo nás ku koupání. Na doporučení kamarádů jsme k účelu tomuto zvolili Lučinu. Nikoliv však český smetanový termizovaný sýr, ale vodní nádrž u obce Tvarožná Lhota. Na cestě jsme měli i zastávky kulturní. První kulturní zastávkou se stal průchod Velkou nad Veličkou, kde tento den probíhaly Horňácké slavnosti se spoustou stánků s věcmi roztodivnými a nejen folklórními. Druhou kulturní zastávkou se stal větrný mlýn holandského typu, postavený někdy, asi, možná a přibližně v roce 1842, nacházející se nad obcí Kuželov, ze které mj. pocházel i slavný lidový vypravěč Vašek Mlýnek..., kterého z partičky naší nikdo, tedy krom znalce a odborníka na kulturu i jiné věci = mě, nikdo neznal. Po občerstvení se oddělili sportovci od nesportovce (čti Káťa) a vyrazili jsme přes vrchol Kobyla k cíli cesty naší. Ta panoramata, která jsme viděli, úchvatná byla a srdce nás všech nadchla. Kousek před cílem cesty naší jsme hladoví a žízniví v rekreačním středisku, které se vznosně zove wellness hotel Radějov, oběd si dali, na který jsme však bohužel velmi dloooouho čekali. Což za následek mělo, že jsme do vodní nádrže Lučina těla svá neponořili. Ono bylo totiž už kolem půl čtvrté a večeře na našem penzionu, vzdáleném cca 30 km, se pouze do 19 hod vydávaly. Cestou zpět se k nám připojil onen nesportovec, který s většinou naší skupiny cestu zpět po trase stejné stejně neabsolvoval, leč cestou horší a delší se spolu s Petříkem vydal. Závěr etapy této byl opět v „cukrárně“ oné, kde po několika desítkách minut i ti oddělivší se přátelé dorazili. A co na etapu tuto Strava pověděla – 51,63 km a krásných 804 metrů výškových. No a večer opět stejným byl. Tablet, TdF, nápoje a pochutiny.

Za slunečného rána nedělního, jsme kola svá umyli, do aut či za auto upevnili a směr domů se vydali. Jirka však usoudil, že se na kole ještě málo povozil, jeho nové koleno mu to zřejmě dovolilo, a tak s námi v koloně vozidel neodjel, nýbrž na kolo své usedl a někam vyjel.

Závěrem nutno říct, že navzdory počasí a převýšení jsme vše důstojně zvládli a s hlavami vyvětranými se domů navrátili.

Související odkazy:

• Další fotografie z letního soustředení