Zvládli jsme a přežili jsme. Co? Hory Jizerské, závody, počasí. Letos se nás na
tradiční závod vypravilo šest závodníků a dva členové realizačního, servisního
a podpůrného týmu. Po mnoha a mnoha letech jsme letos ubytování našli – pro úplnost
a objektivnost třeba uvést, že jeden, díky mé vrozené skromnosti, nejmenovaný
řádný člen (= ř. č.) našel bedřichovský hotel Jelínek. Tento se nachází cca 629
metrů od startovní čáry čtvrté vlny JIZ 50. Což bylo fakt dooost dobrý, jak neskromně
říká jeden, shodou okolností, stejný ř. č.
Po čtvrtečním podvečerním příjezdu do hotelu, jsme si vyzvedli klíčky od pokojů
u Martina, který to měl od Prahy nejblíže, a tudíž z nás přijel nejspíše. Na recepci
jsme si pak vyzvedli klíčky od skříněk od lyží a botníčků, kam jsme následně si
lyže své závodnické dali. Večerní taktická porada proběhla částečně po večeři
a pak na jednom, k tomu uzpůsobenému, pokoji.
Páteční nic moc počasí (a to jsme ještě netušili, že v sobotu a pak hlavně v neděli
bude hůř) jsme silou vůle a lyžařskou potřebou a touhou zdárně překonali, lyže
lehce modrým namazali a do krásných stop vyrazili. Pár kilometrů, někteří prý
snad okolo dvaceti, jsme zvládli, Martička měla potřebu se pomazlit s Mildou,
který se těsně před ní, na rovném úseku, k zemi svalil. Prý padala do měkkého
a naštěstí se nikomu nic nestalo. Oběd jsme si dali opět na Nové louce, kam za
námi dorazil i Martin, kterýžto měl dopo práci a také ještě v Liberci vyzvedával
naše startovní čísla. Následně jsme všichni se přesunuli na místo zvané U buku,
kde jsme čekali na průjezd závodníků, tzv. firemních štafet. Před příjezdem závodníků
na prvních úsecích se na našem stanovišti objevila Gábinka K(S)oukalová. Někteří
z nás když viděli, že by se s námi chtěla vyfotit, tak jsme jí to dopřáli a ona
tak navždy zvěčněna s Jirkou a Oldou byla, je a bude. Pak už jsme fandili a povzbuzovali
všechny závodníky a některé někteří dokonce i poznávali, páč je z televize znali.
Fota a videa pořízena byla. Následně jsme chvíli sami ještě lyžnili a pak se zpět
do hotelu po skupinkách (dle výkonnosti) vrátili.
Před večeří jsme mazali lyže nejen závodníkům na 25 km (Káťa a Olda), ale všem,
kdo toto potřeboval a chtěl. Mazali jsme pouze na jetí, Swix LF8, který jsme dle
pokynů výrobce kartáčovali, a to desetkrát. Po večeři byla již jen malá taktická
diskuze s umírněnou konzumací. Předpověď předvídala oteplení, které se bohužel
dostavilo.
Sobotní mlhavé ráno, s teplotou kolem nuly, neudělalo radost závodníkům, ani jejich
servismanům. Zkusili jsme namazat několik vrstev dvěma druhy modrého Swixu, poslední
vrstvu krapet dopředu a jen lehce rozkorkovat. Bohužel máza letos nevyšla a už
při prvním stoupání k buku, jsem začal tušit, že závod bude náročný. A on teda
fakt byl. Oba jsme ho však zvládli a do cíle dojeli. Díky i Martinovi, který nás
na trati kousek povzbuzoval a chvíli vedle nás i jel. Tedy on šel a my jsme makali
a jeli, co to šlo, i když to vlastně skoro vůbec nešlo.
Večer se mazalo padesátníkům na jetí – totéž co pětadvacetníkům a mazalo se klistry
Swix i na stoupání, protože předvídané oteplení se hodinu za hodinou stávalo realitou.
Neděle přinesla mlhu, mrholení a teploty plusové, takže klistry Swixové a od Rode,
tuším, že do červena zbarvené, s širokým teplotním rozsahem, se ukázaly býti vhodné.
Závodníci se zařadili do svých vln a pak postupně na závod vyráželi. No a po pár
hodinách závod všichni úspěšně dokončili. Naštěstí se během závodu počasí krapet
umoudřilo a chvílemi dokonce i slunko vykouklo. Po dojezdu, hygieně a obědu jsme
se postupně vypravili do svých domovů.
V nelevném hotelu s námi bydlelo spoustu norků, jak skupinu norských závodníků
nazvala Anička, sympatická a sličná dcera pána majitele. Dokonce i vítěz hlavního
závodu a i nejrychlejší junior s námi na hotelu bydleli, a tak měli tu čest se
členy TJ Start být.
Uvidíme, zda-li i příští rok do stejného hotelu zavítáme. Já bych byl pro, ale
jsem jen ř. č., tož uvidím, co řeknou ostatní.
