Čím tentokráte začít, abych se neopakoval, když jsem předchozích hafo zhodnocování
psal? Letos jsme naštěstí neřešili stromy padlé, až tedy na výjimku níže popsanou,
ale naopak jsme stromy nově značkami barevnými označili, aby nám závodníci na
tratích nebloudili. Trať žlutá krásných plus i mínus 9 stovek metrů asi tak
možná a přibližně měřila, trať modrá měřící tak nějak asi možná skoro přesně
odhadem 1,6 km a nakonec trať nová, tříkilometrová, signálně červenou označena
na stromech byla. Zde bych se zastavil nad autorem pojmenování barvy této, jakožto
signálně červenou. Ve skutečnosti RAL 3001 „Signalrot“ na stromech útěchovských
spíše hnědě po zaschnutí vypadala. Tož nevím, zda-li soudruzi v NDR někde neudělali
chybu v názvu či pigmentu barvy této. Červenou se barva na stromech stala až
po trojím přetření během třech po sobě jdoucích sobotách. Příští rok pořídíme
barvu RAL 3028 „Reinrot“, která dle vzorníku, fakt červenější se býti zdá. Stromy,
nemajíce zkušenosti se značkami našimi, rozhodli se barvy všechny do sebe více
či méně pohltiti, a tak jsme téměř všechny značky barvou bílou obtáhli, abychom
toto pohlcování vychytávkou touto snížili. A na louce, kde stromů jaxi poskrovnu
až nula jest, jsme fáborky krepovými keře a větve stromů na kraji rostoucí označili,
čímž se značení tratí téměř k dokonalosti dostalo. Opravuji, k dokonalosti dostalo!
A připočteme-li pak také mlíka, jež na řadu a na zem přišla, resp. hřebíky dlouhými
přibyta byla, trojnožky z lyží se šipkami se v den závodu rozmístily, pásky
igelitové a červenobílé na sporných úsecích se natáhly... no prostě super práce
všech, jenž následně oceněna mnou i účastníky byla.
A je tu čas a prostor na poděkování všem, bez kterých by se závod nemohl uskutečnit.
Správci areálu, panu Sáňkovi, za klubovny, šatny a sprchy, za nářadí a pomoc
materiální a teplotní pohodu v klubovně. Správci polesí, který nám dovolil v lesích
běžet, vlastníkům luk, po kterých se běžet mohlo a všem členům bývalým i současným
za vše, co pro uskutečnění závodu vykonali. Sponzoři, kteří do kasičky přispěli,
a všechny firmy, které nám hodnotné ceny pro vítěze věnovali. Mamince Elišky
děkujeme za krásné vyřezané medaile dřevěné a také dík Mildovi, který zase vymyslel
několik svých, tak zvaných „Mildových vychytávek“, ať už při registraci závodníků
a jejich zobrazování na televizi, či nápad na tabuli vzkazů, kam mnozí závodníci
zhodnocení své napsat mohli. A rovněž naše Martička, milá to vedoucí občerstvovací
stanice a její tatranky, brumíci, jablka a čaj... jako vždy naprosto skvělé...
a moc děkujeme.
V den závodu, v časných ranních hodinách, jsme začali připravovat prostor startu
a cíle, nafukovací Škoda bránu, stoly a tabule, čaj se vařil atp. Skupina 4 hrabošů
se vydala uhrabat v lese tratě všechny „až na hlínu“, aby závodníci věděli,
kam nohy své více či méně trénované, v tempu svižném, pokládají. Rozdělili jsme
si úseky a pak intenzivně hrabali a hrabali a teplo a teplo nám z tý práce bylo...
a pak to přišlo. Telefonát jednoho hraboše, přesněji Prokopa, který mi sdělil,
že přes trať naši červenou jeden naprosto nedisciplinovaný obrovský strom se
položil a to i se svými větvemi, čímž závodní průběh závodníků tímto chováním
naprosto znemožnil. A tak jsme volali na základnu, do klubovny, kde Pavel okamžitě
povolal jednotku rychlého nasazení, která v jeho osobě, s pilou motorovou, milým
panem správcem zapůjčenou, do pár minut na místo dorazil(a) a ten neukázněný
strom, během několika málo minut, na úhledné kusy rozřezal(a) a tím tak trať
závodní uvolnil(a). Celá tato dramatická akce – od zjištění stromoodpadlíka,
po jeho rozřezání a tratě uhrabání – netrvala ani né 18 a půl minuty. A to jsme
prosím byli v lese, na místě nejvzdálenějším od klubovny naší, nutno zdůrazniti.
Obdivujeme, gratulujeme, chválíme, smekáme.
A co naši závodníci? Tak ti prosím závodili o stošest. A kolik že jich letos bylo?
Sto šest!
Všichni vítězové, ve všech 21 kategoriích, důstojnou formou vyhlášeni byli,
na stupních vítězů radostně postáli, nádherné dřevěné medaile dostali, diplomy
dostali, pěkné věcné ceny dostali, vlídného slova ode mne vyslechli, potlesk
a obdiv sklidili a na mnoha fotografiích zvěčněni byli. Na tabuli vzkazů jsme
si milé vzkazy přečetli a pak vše jsme poklízet museli. Naštěstí šikovných rukou
bylo dostatek, a tak vše šlo jako po drátkách a na louce ni v lese žádných stop
po právě uskutečněném závodě nezbylo... tedy až na ty značky na stromech, které
zase rok příští použijeme a případně barvami zářivějšími oživíme a rozjasníme.
V klubovně naší, při kávě a čaji, jsme proběhnuvší závod prodiskutovali, zhodnotili a nápady na rok příští nešetřili.
A pak přišel Laďa. Jeho paní Evě někdo ukradl auto! Ano, v Útěchově, v tom poklidném
mírumilovném okraji Brna se Suzuki Cross 4×4 ztratilo. Všichni jsme byli zprávou
touto naprosto konsternováni, šokováni a nevěřícně jsme kroutili hlavami. Útěchov,
krádež vozidla a navíc Suzuki... to prostě nevymyslíš! Laďa volal policii, která
přijela do pěti minut. Byli to fešní kluci ze zásahovky, kteří si vyslechli,
kde auto stálo, jakou značku a barvu mělo. Smutným partnerům bylo doporučeno
zajet na příslušnou služebnu k sepsání protokolu. A teď považte, po příjezdu
na královopolskou služebnu se smutným partnerům dostalo informace, že ukradené
vozidlo stojí v Adamově, na parkovišti před nějakým autoservisem! Radost byla
obrovská a štěstí ještě větší. Policie na kamerách, ihned po nahlášení krádeže
zjistila, že auto do Adamova zajelo. Po shledání původně smutné, pak již veselé
majitelky vozidla, s vozidlem svým, bylo toto za přítomnosti četníků otevřeno
a kromě posunuté sedačky směrem vzad, ničeho jiného povšimnuto nebylo. Zámek
nepoškozen, auto v pořádku. A tak kriminální zápletka, spojená s 56. ročníkem
běhu Útěchovským lesy, šťastně skončila. A proto doplňuji poděkování i Policii
ČR, za tuto rychlou a úspěšnou akci. A kdo byl pachatelem, či jak je možné nové
vozidlo ukrást... to se třeba někdy časem dozvíme.
