...a je to tu zase, léto, lyžaři a první soustředění na kolech, takzvané dospělácké. 
Skupina naše tentokráte čítala 8 sportovců, kteří ve středu navečer do Žumberku dorazili. Večerní posezení, povídání a plánování jsme všichni ve zdraví v restauraci při večeři a pak v altánku absolvovali a na první etapu se již těšili. Traséři naplánovali etapu rovinatou, aby si prdelky na sedla navykly a nožičky se rozkmitaly... tedy těm, co před soustředěním málo kilometrů na kolech svých najeli a jejichž prdelky a nožičky pohybu navyklé nebyly.
Čtvrteční etapa, jak již zmíněno bylo, téměř stále po rovince vedla a krátká teda 
fakt nebyla. Kompjůtery naše naměřily krásných 65 km a pouhých 300 metrů převýšení. Nutno vzpomenout na vidlici mou, po cca kilometru od startu porouchanou a pak po zbytek trasy nefunkční, což však na výkon můj vliv nemělo 
. Příjemným zpestřením této etapy byla koupačka v nádrži Cep, což je rozsáhlá zatopená štěrkopískovna nacházející se v CHKO Třeboňsko. Krásná čistá voda, pláž skoro úplně písčitá a 
Mildův nafukovací balon proti trudomyslnosti ku veselosti nás všech posloužily. Na cestě zpáteční kávička, nápoje a pizzička v Suchdole n. L. naše smysly chuťové potěšily a síly na návrat do svalů napustily. Na penzion jsme následně všichni v pořádku dorazili a jak zjištěno bylo, desítka Žumberák bývá na penzion Marie až ze Soběšic importována... což my, Brňáci, znalci moku tohoto, s radostí jsme 
několikrát ocenili. Po večeři zruční montážníci a Tomova přítelkyně ejáj provedli opravu vidlice mé, která zdárně následující etapy přežila. Večer skončil na zahradě penzionu opět povídáním, historkami a vzpomínkami.
Etapa páteční byla naplánována jako výrazně kratší, pouhých cca 35 km měřící. Po snídani, rozcvičce a krátkém plánování a lehkém čekání na účastnici jednu, jsme vyraziti mohli. Jeden ř.č. si dovolil onu zpozdilou účastnici jeho typickou 
žertovnou, věcnou a pravdivou formou na její zpoždění upozornit a místo jejího pochopení a uznání prohřešku svého, byl onen ř.č. poslán do kontejneru na bioodpad se slovy „zafič tam a tlej“. A tak i přes toto názorůvyměnění jsme kolektivně vyrazili a krásy technické i přírodní viděti následně mohli. Například velikánský betonový trychtýř (= bezpečnostní přepad) pod hrází vodní nádrže Humenice. Nutno na tomto místě připomenout první žihadlo dne dnešního, které do dekoltu Markéty píchnuto bylo. Naštěstí vše bez vedlejších následků se obešlo, s kamarádskou výpomocí s jeho vytažením od bolesti se pomohlo a v cestě se hrdinně pokračovalo. Trasa 
nás přivedla až ke krásnému vodopádu v údolí říčky Stropnice. Zde bylo pořízeno několik společných i individuálních fotografií včetně jedné umělecké, kterou jsem jako autor nazval „Vlhký klín“. Cestou údolím jsme míjeli i polorozpadlý, kdysi nepochybně nádherný Modrý dům, který tam dnes již tak nějak stojí, chátrá a chátrá... 
Po vyjetí z údolí jsme vystoupali docela přísným stoupáním na náměstí v Nových Hradech, kde jsme se zaslouženě naobědvali a tekutiny doplnili. A protože i mlsouny ve skupince naší máme, tak i kavárnu Apatyka café jsme navštívili, kávičku a zákusky do pupíků přidali a pak zpět na penzion náš se vydali. Jenže, zhruba v půli cesty zpáteční se baterie přehazovačky kola Tomova vybila a přehazovati přestala. Opět za pomoci jeho ejáj a moudrých rad ostatních se podařilo umístit řetěz na kolečko 
prostřední, což tak nějak dostatečným na cestu zpět se ukázalo. Počasí, resp. výjevy a radary déšť předpovídaly, tak žádná zastávka a koupačka další, tentokrát na koupališti v Horní Stropnici – nebyla. V sousedním pivovaru jsme ochutnali tamní pivo Žumberk, silné a asi dosti alkoholové, což se již při pouhých dvou kouscích u všech, i trénovaných, celkem projevilo. Po příjezdu na penzion, hygieně a oddychu krátkém a po večeři exkluzivní – ledvinky (jak od maminky) s rýží, jsme měli takové zajímavé přírodovědné okénko, kde jsme hmyz létavý i lezoucí pozorovali a vědecký pokus uskutečňovali. Zkoumali jsme, co udělá alkohol na tácek vylitý s mouchou, vosou a mravencem. Uprostřed tohoto vědeckého pokusu, uprostřed neustálého odhánění všudepřítomných much a vos, jeden z výzkumníků zvolal, že má uprostřed sklenice s kofolou vážku, což ostatní výzkumníky velmi pobavilo, neb zřejmě vlivem onoho vědeckého pokusu či možná pouze z panáka zkonzumovaného tento výzkumník záměnu vážky s mouchou učinil. Vědecký pokus by zřejmě dále úspěšně pokračoval nebýt žihadla druhého, opět do Markétina dekoltu, cca 7,5 cm od pichu prvního, zbaběle píchnutého. Z obavy od dalších pichů se někteří ochotně s pomocí přihlásili 
a zmatenou vosu vyhnali. Při této záchranné misi kdosi, tuším jsem to byl já, všem přítomným, a hlavně postižené sdělil, že vosa není šicí stroj, a tak se nemusí pichů dalších obávati... A pak už se jen tak povídalo a krapet narozeniny autora se zmínily. Nakonec pak ještě na zahradě při měsíčku u zaparkované sekačky chvíli se dále popíjelo a diskutovalo.
V sobotu jsme se z penzionu vypravili dříve, do obce Žár, ve které má zastávku cyklobusová linka č. 320510 (České Budějovice – Trhové Sviny – Nové Hrady – Staré Hutě), která nás vyvezla na kopec v okolí Hojné Vody. Náš peloton byl nepatrně 
zmenšen o majitele přehazovačky elektrické, jemuž se vybila baterie druhá, malá, řídítková, jenž nabíjena nebyla, protože aplikace na ajfonu totok vůbec nezaznamenala. Ostatní jsme v Žáru do krásného nového autobusu nasedli, kola naše bezpečně na přívěsný vozík umístěna a upevněna byla a vyrazili jsme vstříc kopcům. Projížděli jsme místy, které jsme ve dnech minulých kolmo projížděli a pak v cílové stanici 
jsme vystoupili. Telefonicky jsme se s Tomem spojili a místo na půli cesty předběžně si dohodli. Od zdola, my zvrchu jsme tam pak později dojeli. Zajímavým místem, které jsme navštívit chtěli, byla obec Pohoří na Šumavě (německy Buchers, Bucherwald, Buchers bei Kaplitz, Buchers im Böhmerwald, česky Buchoř, Puchéř (1869–1910) či Půchoří), bývalá obec, část obce Pohorská Ves v okrese Český Krumlov v Jihočeském kraji, od konce sedmdesátých let 20. století téměř zaniklé, v současnosti postupně obnovované sídlo v Novohradských horách a stejnojmenné katastrální území. Pohoří na Šumavě se nachází v nadmořské výšce 910 m n. m., rozkládá se u trojmezí Čech s Dolními a Horními Rakousy. Název Pohoří na Šumavě obec dostala v roce 1923. Po prvním stoupání se naše již tak zmenšená skupinka zmenšila ještě více a tuto obec pouze 6 sportovců navštívilo. Cesta k ní nebyla úplně jednoduchá, neb uprostřed ní se 
na cyklostezce odehrávala masivní činnost lesní, která cyklostezku, o které jsme se domnívali, že příjemnou, upravenou býti musí, nepříjemnou, neupravenou se díky těžbě a svážení dřeva víceoperačními stroji (harvestory) stala. Naši silnou a zdatnou šestici to však nikterak z míry nevyvedlo a rozježděný les s koly svými, vedle těl svých vedenými, překonalo a pak již šťastně do Pohoří na Šumavě, dorazilo. Při krátké dešťové přeháňce nám vlídný ukrajinský dělník nabídl přístřeší v buňce své stavební, které jsme však příliš nevyužili. Kontakty jsme si předali a na jeho druhy stavitelské se v Brně těšit mohu . V této malebné obci jsme 
pořídili několik fotografií, například u polorozpadeného kostela Panny Marie Dobré rady, který byl vystavěn v závěru 18. století. Dne 30. května 1999 se věž a loď kostela zřítila. Kromě obvodových zdí zůstal zachován presbytář, který je využíván k bohoslužbám, kulturním akcím a setkáním někdejších obyvatel. A pak už jsme sjíždět začali k místu srazu s Tomem – stylové restauraci, jež se Baronův most zove. Zde jsme se vydatně nakrmili i napojili a vzhůru dolů se vydali. Cestou příjemnou, převážně z kopce jsme mj. míjeli i osadu s názvem rozkošným – Chlupatá ves, na jejímž okraji se nachází evropsky významná lokalita s výskytem mihule potoční. No, a protože jsme o pár kilometrů dále opět projížděli obcí Horní Stropnice, museli jsme navštívit 
plovárnu tamní, kde jsme se museli dívat na Mildu, jak se koupe. Přitom jsme však tekutiny doplnili a pak již směr Žumberk vyrazili. V sousedním pivovaru pouze jednu jedenáctku si dali. Při konzumaci jedné nejmenované účastnici lehce zaskočilo, rozkuckala se a její manžel ji něžně do zad plácnul, načež mu bylo doporučeno, respektive přikázáno „pořádně vole“, což zbytek smíchem ocenil. No a na penzionu našem večeři opět skvělou jsme všichni do pupíků poslali a pak už jen, bez pokusů vědeckých i pichů hmyzáků, si povídali, něco málo konzumovali a se zastávkou ve společenské místnosti posléze do hajan se odebrali. Tento den jsme ušlapali asi tak nějak 55 km a asi i pěkné převýšení absolvovali. Apka Strava se mi bohužel 
cestou busem nevypla, a tak údaje přesnější k dispozici nemám...
V neděli ráno se vše do aut naložilo, dojemně jsme se všichni rozloučili a již při nasedání do aut se liják spustil. Lze jen konstatovat, že počasí nám tentokrát radost udělalo, i když předpovědi deště hlásily. Domů jsme pak všichni v pořádku dorazili a za měsíc a něco se s většinou opět uvidíme v Bednárečku. Což už bude další příběh...
Olda zpět
