A tak letos, téměř na chlup přesně po roce, jsme zavítali opět do malebné vísky, jež Bednáreček jméno má, a opět penzion, přesněji Dvůr u Lejtnarů, nám milé zázemí poskytl.
Skupinka naše letošní početná byla a během pobytu se i krapítek rozšířila. Abychom
předešli zahlcení stránek našich dotazy vašimi, jako kolik nás tedy bylo, upřesňuji,
že 13 a od čtvrtka dokonce 14, krátce i 15 chtělo by se napsat sportovců..., ale.
Každý den ráno jsme se sešli na jednom pokoji, kde probíhalo plánování trasy toho
kterého dne. Pálil se přitom i červ, takže diskuze byla místy velmi nesourodá a
nevěcná. Ponaučení pro příště. Bez dětí a bez bab se plánovat bude!
Etapa první, lehká, pro rozkmitání nožiček a osezení prcinek, nás zavedla do Nové
Včelnice, kde v krásném prostředí Resortu Nová Včelnice obídek jsme si dali. Po
obědě proběhlo převážení celé skupiny naší na váze nákladní a digitální dysplej
ukázal neuvěřitelných 1120 kg. Někteří pravděpodobně holt těžší kola měli a v baťůžcích
svých těžké svačiny a oblečodoplňky měli. Pokračovali jsme k oblíbenému poutnímu
místu, do Popelína, do pivovárku místního, který nám poskytl energetické nápoje
obohacené o vitamíny, převážně skupiny Bé. Po příjezdu do penzionu jsme si pochutnali
na vyhlášené a úžasné večeři a pak přišel na řadu první kulturní program pobytu
našeho. Koncert kytarového dua Pepa & Tobi, které nám zahrálo a zapělo několik
pěkných skladeb ku zpěvu a poslechu všech. Na přání našeho diskodůchodochlapce
Pavla mu k radosti jeho zahráli i skladbu „Já chci žít nonstop“ od jednoho komunisty
protěžovaného jakozpěváka. Pavel pěl a tančil, zbytek trpěl, úpěl a smíchy se
zajíkal. Po několika dalších, již pěkných a normálních skladbách, nám kytarový
virtuóz Pepa předvedl úžasnou klasickou barokní (možná) skladbu autora, jehož
jméno jsem zapomněl. Sklidil bouřlivý potlesk celého publika. A tak nedělní den
pěkně zakončen byl, v nohách jsme měli 34,71 km a pěkných 432 metrů výškových.
Pondělní etapa nás zavedla do Kamenice nad Lipou, kam již skupinka naše méně početná,
se vydala. Na zpáteční cestě jsme projeli opět Novou Včelnicí, kde se především děti
zmrzlinami a dobrotami posilnili. Následovala cesta přes Kamenný Malíkov, který
byl následně přejmenován na Markétin Malíkov. Tam v zatáčce, na mírném písečku,
přední kolo Markétino podklouzlo a téměř pod koly traktoru velikého se kolo i
Markéta ocitli. Nehoda vypadala poměrně dost děsivě. Markéta naštěstí neutrpěla
zlomeniny žádné, jen bok a loket velmi bolestivě naražené byly, což vyšetření
v jindřichohradecké nemocnici ukázalo. Naštěstí. Všichni účastníci zájezdu si
velmi oddechli. Najeli jsme 39,3 km a nastoupali asi 400 metrů převýšení, což po
události popsané, absolutně nepodstatným jest.
V úterý již značně redukovaná sestava sportovců vyrazila do Jindřichova Hradce.
Skupina, jenž na kolech nejela, za námi až na oběd do onoho JH vozidly dorazila.
Pěšáci si udělali výlet na místa zajímavá... No a my, sportovci nezranění, nebolaví,
bez kašílků, zpět do Bednárečku, jsme se vydali. Neopomněli jsme doplnit tekutiny
v Popelíně. Večer se nesl v duchu povídání a pinecu, no a děti se následně rozhodly
koukat se na horor. Nikdo z nich však nedokázal mi říct, proč zrovna horor sledovat
chtěly. Následně pak některé děti se do postelí rodiče svého v noci schoulily.
Co k tomu dodat? 
Sportovci toho dne slušných 47,34 km a 517 m našlapali.
Ve středu jsme se vypravili do Jarošova nad Nežárkou, kam za námi opět nesportovci
přijeli, abychom jako kolektiv společně poobědovali. No a pro nás sportovce, etapa
opět milá, lehce zvlněná byla, vedoucí po cestách lesních, polních i okresních.
Za zmínku stojí mj. průjezd vískou, kterážto půvabný název má – Oldřiš. Po kratinké
občerstvovací zastávce v Popelíně se tři šikovní, zdatní a veselí sportovci ponořili
do bazénku v našem penzionu, kde těla svá hrami žertovnými osvěžili. Nápad vytvořit
společnými silami přílivovou vlnu se zdál být zprvu jako zábavný, následný úklid
vylité vody mi už tak žertovný nepřipadal. Večerní posezení za zvuku kytar a písní,
pinec několika dětí, žen i mužů, zakončil tento příjemný den. Vítaným hostem se
stal Pól, který cestou z Prahy za námi se stavil, moudře večer a pak i následující
ráno, se všemi pohovořil. Pro archiváře a statistiky doplňuji, že kompjůtr mi
ukázal zdolání 31,45 km a 348 metrů.
Čtvrteční etapa, královská, byla výživná, teplá, rychlá a jen opravdoví srdcaři
ji celou zvládli. Nebojím se nás nazvat jako sedm statečných. V plánu bylo koupání,
páč sluníčko pálilo a k vodě nás lákalo. Trasa byla traséry naplánována tak, že
oběd jsme dali v Kamenici nad Lipou, kam opět přijeli naši odpadlíci. Sportovci
vskutku svižným tempem pokračovali přes čtyři Radouně (Horní, Kostelní, Okrouhlou
a Dolní) až k pískovému lomu u Jarošova nad Nežárkou, kam těla svá ponořili, osvěžení
si dopřáli a důkazní fotografie pořídili. Po příjezdu na penzion někdo dostal
nápad, tuším jsem to byl já, že si ještě zajedeme doplnit vitamíny do Popelína.
A tak tři nejzdatnější sportovci vyrazili, vitamíny doplnili a ku večeři se v
pořádku navrátili. A pak následoval program večerní, povídací, pinecový, za účasti
i přijevší Tobiho Barči, vesele uběhl a dětská hororová párty na pokoji den uzavřela.
Strava hlásila obdivuhodných 58,09 km a 778 výškových metrů.
V pátek znovu pouze sedm statečných sportovců, shodných s etapou včerejší, na
závěrečnou etapu se vydalo. A jak se stalo zvykem, zdravotně postižení či lenivější
výletníci, tzv. pěšáci v autech za námi přijeli do Nové Včelnice, kde oběd společný
naplánován byl. Opět jsme projížděli vískou Pejdlova Rosička, za kterou jsme museli
z kol sestoupit, páč silničáři tam silničku opravovali a tím se tretry a tenisky
naše krapítek cementovým prachem obalily. „Uvítání“ v jinak milé restauraci se
po nepochopení a neochotě srazit si stoly a po konfliktu s paní servírkou, která
zřejmě psychicky nezvládla mnou vypnutou řvoucí televizi přímo nad stolem, v prázdné
hospodě, příliš nevydařilo a lehkou nervozitu mezi skupinu naši vneslo. Nakonec,
nedostavil se Japonec, ale obědu jsme se dočkali no a pak zase z tama odjeli.
Oné servírce zřejmě následně došlo, že reakci svou, na televizi vypojenou mnou,
přehnala, a aby mne uchlácholila, mladým pánem mne nazvala a pak prý jestli jsme
se již někdy neviděli... No já si to nepamatuji, zároveň to však nevylučuji.
Jediné, co však bezpečně vím, že kontakt nebyl. Po této epizodní, nijak důležité
události, se sportovci i pěšáci na zpáteční cestu vydali. Řekli jsme si, že by
bylo vhodné se rozloučit v našem vitamínovém stánku, a tak jsme do Popelína zavítali,
tam energetické nápoje zkonzumovali a pak se rozdělili. Ženy, děti, starci se
navrátili do Bednárečku a tři sportovci (nezaměnit s alkoholiky) na místě zůstali,
páč nabídku na prohlídku pivovaru dostali. Vyslechli jsme si poutavé vyprávění
o historii pivovaru, která sahá až do roku 2013 a také jak v té či oné části
sklepních prostor měli dědeček jabka, tu brambory a pradědeček támhle dokonce
i koně měl. Dnes všude nerezové tanky a zařízení na vaření a stáčení skvělého
piva a také sklad se sladem, chmelem. Dozvěděli jsme se rovněž, odkud se chmel
a slad bere, kolik hektolitrů se uvaří. Tyto informace hlava má bohužel neudržela.
Kdo však bude chtít vědět víc, tak ať si tam zavolá... třeba. Večer na penzionu
proběhl opět pinecově a diskuzně a možná i nějaký horor děti před spaním vystrašil.
Počet kilometrů 31,48 a metrů výškových 392.
A pak přišla sobota, loučení, kol do aut ukládání, focení, placení a odjezdy všech.
Za sebe si myslím, že to byl velmi vydařený týden, počasí chvílemi až luxusní
bylo, týden plný srandy, kilometrů, kultury a jednoho nepěkného pádu, avšak se
šťastným koncem jsme zažili. Snad se zase za rok někam (třeba znovu do Bednárečku)
společně vydáme, snad i děti dospělé nebudou dělat drahoty a snad více kilometrů
s námi našlapou. Snad, snad, snad.
SKOL... a příprava našeho prvolistopadového útěchovského závodu nás teď čeká...
Olda
zpět
